Dárek na rozloučenou

Naše kufry už byly zabalené. Dovolená na horách byla jako vždy příliš krátká. Zbývalo nám poslední slunečné odpoledne. Chtěli jsme ho využít pro pár obzvlášť pěkných fotek.

Stádo krav na louce obsypané pestrými květy, za ní silně zasněžené hory ve slunečním svitu, to je určitě milionkrát nasnímaný motiv. Ale něco tady nesedí. Jedna kráva leží na boku s nadmutým břichem. „Chudák kráva je nemocná“ mysleli jsme si. Takže zase nepořídíme žádné „pozitivní“ fotky.

Avšak za chvíli jsme si uvědomili: „Kráva nebyla nemocná, ale rodila“. Před našima očima se nejdříve objevily nohy, potom hlava a nakonec celé telátko. Celý porod netrval déle než půl hodiny. Byli jsme tak unešení, že jsme téměř zapomněli fotografovat.

Stádo se zachovalo profesionálně. Ta či ona kraví teta přišla čas od času během porodu uklidnit rodičku a utěšila ji olíznutím hlavy. Ale jakmile bylo telátko na světě, všechny krávy se rychle seběhly. Postavily se okolo matky a dítěte a vypadalo to, jako by se ukláněly. Poté pozorovaly z uctivé vzdálenost, stejně jako my, jak matka novorozence svým jazykem osušila a o chvíli později jsme viděli i první pokusy o krůčky, o které se nový člen stáda s pomocí své maminky pokoušel.

Slunce na to vše svítilo a my jsme se nemohli na ten malý zázrak vynadívat. Nějaká žena na kole nás vrátila do reality. „To telátko se právě narodilo?“ ptala se. Přitakávali jsme s lesklýma očima. „Odkud jste?“ chtěla vědět.“ Z Berlína“. „Z města? A vy jste viděli na vlastní oči, jak se narodilo tele?“ „Ano!“ Žena kroutila hlavou. „Já tu bydlím dvanáct let a ještě jsem to nikdy neviděla“, mumlá pro sebe, nasedá na kolo a odjíždí.

Až nyní jsme si uvědomili, jak pěkný rozlučkový dárek nám Jižní Tyrolsko připravilo. S úsměvem jsme příští den odjížděli domů, protože už jsme věděli zcela jistě, že se sem vrátíme.

(Cestopis od Heidemarie Roßa)